Tyršův dům

Palác Michnů z Vacínova – Tyršův dům (čp. 450/III), Praha 1, Malá Strana, Újezd č. 40

Komise pro vybudování sokolského domu vznikla při České obci sokolské již v roce 1910. Když vypukla 1. světová válka v roce 1914, zakázaly úřadu v Rakousko – Uhersku 23. 11. 1918 Českou obec sokolskou a rozpustili ji. Sokolové totiž sympatizovali se Srby a s Rusy. Po válce nabídla pražská obec sokolům Michnův palác a 26. 9. 1922 byl majetek jako sokolský zapsán do pozemkových knih. Společně s prof. Vojtěchem Birnbaumem podílel se na průzkumu rozpadajících se objektů i další významný historik Zdeněk Wirth. Stavitelské práce svěřil architekt Frant. Krásný firmě Čeňka Gregora a Frant. Beránka.

6. října 1923 začala demolice starých objektů: vojenská budova, zahradní domek u Čertovky, přízemní domek u dvora malostranské reálky, později letní cvičiště.

Základní kameny k novostavbě získali sokolové z Řípu, z Lysé hory, z Radhoště, z Kriváně, z Triglavu, z Černigu. Položeny byly 28. Října 1923 a již 24. 5. 1925 byl Tyršův dům slavnostně otevřen k VIII. všesokolskému sletu v roce 1926.

Novostavby vznikaly za severním křídlem kolmo k hlavnímu traktu Michnova paláce a byly účelně spojovány se starou budovou. Vznikla tělocvična se dvěma sály a nad ní ubytovna se 60 lůžky pro posluchače cvičitelské školy, v přilehlých místnostech pak prostory pro odpočinek, sprchy, umývárny a pod sálem bazén se svažitým dnem od 1,5 do 3,5 m, jídelny, studovny, přednáškový sál a letní cvičiště 60 x 100 m.

V roce 1924 přijali představitelé ČOS návrh na úpravu Sokolského domova a zřízení restaurace Stará zbrojnice. Akademický sochař Jaroslav Brůha vyhrál soutěž na výzdobu tělocvičny. Vznikly i byty pro strojníka, správce, domovníka, ve 2. patře byl dokonce pronajat prostorný byt francouzskému obchodnímu atašé panu Le Blancovi.

Během roku 1924 stěhovala již ČOS do nového objektu materiály z Karlovy ulice, do di arkádového dvora byla vsazena Tyršova pamětní deska z kamene Oetzu, kde tragicky zahynul. Ihned byla připravována k otevření Karáskova galerie, umělecká sbírka, kterou sokolům daroval a až do své smrti sám spravoval Jiří Karásek ze Lvovic.

2. a 3. května 1925 konala se v Tyršově domě první schůze Výboru ČOS, vedl ji starosta dr. Josef Scheiner. 13. Května 1925 poprvé navštívil Tyršův dům prezident Tomáš Garrique Masaryk, slavnostní otevření Tyršova domu bylo naplánováno na 23. a 24. května 1925.

13. května 2005 byl očekáván prezident Václav Klaus, byl očekáván jeho projev k připravovanému XIV. Všesokolskému sletu a k 80. výročí otevření Tyršova domu. V polovině května 2005 bude součástí oslav i akce Expedice Kameny 2005, v níž si sokolové připomenou památní místa, odkud byly vezeny kameny v roce 1923. Menší kameny z těchto míst opět budou slavnostně uloženy v Tyršově domě. Určitě si nenechají sokolové a vzácní hosté ujít příležitost, aby se ze střechy paláce mohli rozhlédnout po Praze, jako to učinil před osmdesáti lety ve svých pětasedmdesáti letech prezident Masaryk.

První slavnostní den otevření před 80 lety byl věnován pracovním záležitostem ČOS, sešly se československé a jihoslovanské župy, večer sokolové strávili v tělocvičně. Druhý den navštívil Tyršův dům T. G. Masaryk, Edvard Beneš a primátor Bohumil Baxa.

Na nádvoří se shromáždilo na 15 000 sokolů a Tyršův dům byl slavnostně předán náčelníkovi ČOS Jindřichu Vaníčkovi. Sokolský duch byl, jak o tom hovořil též s úctou prezident Masaryk, ve všech a se všemi: „Za bojů o naše osvobození bylo dobře vidět, co pro nás všechny znamenala správně pochopená sokolská myšlenka. Chci věřit s vámi, že Tyršův dům nám pomůže vychovat zdravý a zdravě myslící národ.“

Při VIII. všesokolském sletu byla na prvním nádvoří odhalena socha dr. Miroslava Tyrše od Ladislava Šalouna.

Osada Újezd, Oujezd patřila k nejstarším předměstským osadám Malé Strany, vedla tudy cesta z dnešního Malostranského náměstí směrem na jih, v její ose se nyní nacházejí ulice Karmelitská i ulice Újezd.

Při této cestě v místě Michnovského paláce, později Tyršova domu, uvádí Jaromír Čelakovský v publikaci Privilegia měst pražských (1886) dvůr Luben: „16. Dubna 1335 markrabě moravský Karel schvaluje klášteru Ostrovskému koupi dvora Lubně na Oujezdě u kláštera sv. Jana sv. Anny.“

Ještě dříve k roku 1293 nacházel se v těchto místech při rameni Vltavy dvůr kláštera jeptišek v Chotěšově. A ještě před nimi k roku 1208 stával tu klášter sv. Anny jeptišek sv. Dominika, neboť dominikánky odešly odtud na Staré Město k templářskému kostelu sv. Vavřince, na jehož místě se dnes nachází bývalý klášter s kostelem sv. Anny. Na Újezdě založila pak v roce 1330 nový klášter Eliška Přemyslovna.

Osada zanikla, zůstal nám jen název ulice, zanikl i dvůr, který se tady nacházel, klášter vypálili už v roce 1419 husité, v té době v roce 1420 a 1421 lehla popelem celá Malá Strana. Na zpustlém již místě mezi zahradami vystavěl pan Jan st. Vchynský (Kinský) z Vchynic, purkrabí karlštejsnký, letohrádek a v roce 1597 prodal „dům na Újezdě ležící se zahradou, štěpnicemi, vodárnou, s domkem a lusthauzem v týchž štěpnicích“ Adamu Slavatovi z Chlumu a Košumberka.

Od roku 1600 byl už vlastníkem nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka na Bechyni. Někdy kolem roku 1616 získal majetek Jindřich Matyáš hrabě z Thurnu, stavovský odbojník, protože však šlo v tomto případě o věno jeho ženy Zuzany Alžběty Thurnové, rozené Tiefenbachové, majetek jí zůstal a mohla jej už v roce 1624 prodat Pavlu Michnovi z Vacínova.

Pavel Michna z Vacínova zažil velký úspěch v úřadě i jako podnikatel, od roku 1598 rytíř, od roku 1622 povýšen do panského stavu roku 1627 říšský hrabě. Zbohatl jako dodavatel vojenských potřeb za třicetileté války a po válce ještě více za konfiskátech odbojné šlechty. Jak lehce nabyl, tak lehce pozbyl. Bohatství dokázala udržet jen jedna generace. Už v roce 1670 přišel majetek do krídy (dnes konkurs) a byl rozprodán.

Vystřídali se tady Schwarenberkové, za nich byly přistavěny konírny a jízdárna, přebývali tady spíše jen jejich úředníci, v zahradách se konaly slavnosti české šlechty. Bohuslav Balbín poznamenává, že v těchto místech u Vltavy nejkrásněji tlukou slavíci. Takové jich tady bylo množství. Roku 1765 koupil celý areál Jan Bornschein, bohatý obchodník s látkami, který s majetkem spíše spekuloval, neboť už o dva roky později všechno prodal vojenskému eráru. Usadili se tady dělostřelci, vznikla zde pražská zbrojnice. Vojáci tady pobývali a budovy i majetek devastovali až do roku 1921, kdy objekty, místy již ruiny, prodali České obci sokolské. Budovy byly již bez oken a dveří, někde byly již vytrhané podlahy, prohnilé a propadlé stropy, malířskou výzdobu překryli vojáci četnými vápennými nátěry, ve stěnách byly proraženy otvory. Sala terrena sloužila vojákům jako dílna na střelivo. Pro Českou obec sokolskou byl celý objekt rekonstruován a inovován jako Tyršův dům podle projektu Františka Krásného. Již za profesora Františka Rutha, který vydal svou známou Kroniku královské Prahy a obcí sousedních v roce 1904, uvažovalo se, že by zde mohla být zřízena zemská galerie, kterou milionem zlatých založil v roce 1901 císař František Josef I. Tehdejší milovníci umění a architektury si též uvědomovali hodnotu významné stavby. Stavební archivář Jan Herain navrhoval opravu renesančních budov podle Sadelerovy rytiny z roku 1606.

V letech 1950 – 1990 využívala budovy i zahrady Fakulta tělesné výchovy a sportu, bylo tady Muzeum tělesné výchovy a sportu. Od roku 1990 patří celý majetek opět České obci sokolské.

Palác Michnů z Vacínova

Renesanční předměstský palác (villa suburbana) byl budován někdy před rokem 1587, později manýristicky upravovaný do roku 1644 s ještě později barokně po roce 1722.

Archeologický výzkum v místě prokázal zástavbu ze 14. století, části opukových zdí pocházejí ze 13. století. V té době tady docházelo ke zpracování železa. Nejstarší je patrně keramika, kterou archeologové datují do 10. století.

Hlavní renesanční stavba je připisována Ulriku Aostalimu de Salla, s nímž spolupracovali stavitelé Ambroggio a Benedetto Barifisové (80. léta 16. století).

Palác měl již hlavní sál s malbami, zachoval se pás pod původním stropem nad chiararoscurovou římsou s motivy ptáků, masek a postav. Fragmenty maleb se zachovaly i ve vestibulu paláce (chiaroscuro – šerosvit, grafická technika, v níž se uplatňuje přechod mezi černobílým a barevným dřevořezem, malba využívá světlo k plastickému zvýraznění).

Hlavní stavební etapa probíhala ve 20. a 40. letech 17. století, výrazný je rizalit v zahradním průčelí, fontána pod edikulou při ohradní zdi, jednotlivé grotty, drobné stavby v zahradě. Autora raně barokního díla neznáme. Francesco Caratti působil až od roku 1657. Jeho dílem je také unikátní trojdílné schodiště.

V roce 1753 měl palác 2 budovy, 10 rezidenčních místností, 2 saly terreny, 11 místností pro služebnictvo, 2 kuchyně, stáje pro 35 koní.

Vstupní průčelí pochází asi z roku 1777 a je dílem Johana Ferdinanda Schora, uváděn je též Antonín Haffenecker.

Původní stavba, kdy ještě neexistovala hustá městská zástavba, měla ideální polohu s výhledem do okolí, průčelím byla orientována do zahrady a k řece. K areálu patřil mlýn na Čertovce Huť (čp. 449/III) a obydlí mlynáře (čp. 448/III) a také skleník, který se neuchoval.

Celková rekonstrukce i s přístavbou v době po vzniku Československa probíhala pod vlídným dohledem pečlivého historika umění univerzitního profesora Vojtěcha Birnbauma, podařilo se zachránit renesanční detaily. Rekonstrukci i novostavbu realizoval vítěz architektonické soutěže arch. František Krásný, podařilo se mu stavby dokončit před všesokolským sletem v roce 1926.

Komplex historických budov, někdejší Michnův palác, který měl být ještě honosnější a velkolepější než Valdštejsnký palác slavného válečníka Albrechta z Valdštejna, měl také lepší stavitele, je utvářen původními budovami renesančního letohrádku, ke Kampě je obrácen manýristickou fasádou. Po severní straně bylo připojeno křídlo s tělocvičnou. Při Všehrdově ulici se nachází budova staré zbrojnice, nová zbrojnice zanikla, na jejím místě je hřiště.

Z renesančního letohrádku se zachovaly již zmíněné detaily Chiaroscurové malby, sgrafito, zbytky okenního otvoru, bosovaný vstupní portál u bočního pravého křídla, okna v přízemí s kmenným ostěním, okna ve 2. patře s rozeklanými segmentovanými frontony.

Při přestavbě v baroku byl nad středním rizalitem vztyčen lukovitý štít, dnes doplněný letícím sokolem. Nejpozoruhodnější je asi manýristická fasáda do zahrady, před zahradním průčelím je terasa chráněná kamenným zábradlím.

Manýrismus je charakteristický portály s ostěním s uchy a volutami, kartušemi a rozeklanými segmentovými římsami s erby sstavebníků, dále štuková nástropní zrcadla v předsíni a ve vstupní hale.Nejsložitější má výzdobu sala terrena a salon v rizalitu.

Tělocvična, novostavba Františka Krásného, se vyznačuje polokruhově zakončenými okny, výzdobu tvoří reliéfy se sokolskou tématikou. Mansardová střecha nese štítové vikýře. Sklepy pod novostavbou sloužily hospodářskému provozu a byl do nich vložen i bazén. Ještě dnes jsou v nejníže položených místech objektů patrné stopy velké povodně ze srpna 2002. Sklepy, bazén a tělocvičny byly poškozeny nejvíce.

Tyršovo muzeum začalo vznikat již se vznikem Sokola v roce 1862, se vznikem příslušných dokumentů, praporů, diplomů, plakátů, medailí, odznaků, plaket, plastik či obrazů. Při každém sletu byla připravena výstava a exponáty z výstavy nacházely uplatnění v budoucím muzeu. První sokolská expozice vznikla při II. sletu jako součást Jubilejní výstavy v roce 1891. Na sokolských akcích se podíleli významní umělci jako Mikoláš Aleš nebo Josef Mánes. Při VI. sletu v roce 1912 zabrala sokolská výstava tři patra Staroměstské radnice. Exponáty získaly pak důstojný prostor od roku 1924 v Tyršově domě. Slavnostně bylo sokolské muzeum otevřeno v souvislosti s VIII. sletem a zaujímalo v paláci osm síní.

Po zrušení Sokola vzniklo Muzeum tělesné výchovy pod ministerstvem kultury, od roku 1972 součást Národního muzea, v roce 1993 pak bylo slavnostně přejmenováno na Tyršovo muzeum tělesné výchovy a sportu. Žel muzeum se v současné době stěhuje na Letnou.

Uchovaly se prapory, kroje, osobní předměty zakladatelů Sokola, jejich portréty od slavných malířů. Při XII. sletu v roce 1994 se uskutečnila velká výstava v Lobkovickém paláci na Pražském hradě. Rovněž XIII. slet v roce 2000 byl i v tomto směru úspěný.

Vznik Sokola souvisel s celkovým oživením situace v rámci monarchie Rakouska – Uherska. Čeští vlastenci založili spolek Tělocvičná jednota pražská, první valná hromada se konala 16. února 1862 v Malypetrově tělocvičně v Panské ulici: „vstoupit mohl každý bez rozdílu stavu“, napsal v Národních listech JUDr. Julius Grégr. Podstatnou zásluhu na založení této tělocvičné organizace měli Jindřich Fügner a Miroslav Tyrš. Sokolové cvičili bez nářadí – prostná cvičení, nářadí, atletiku – běh, skok, vrhy, hody, zápasy, šerm, vzpírání, plavání.

Tělesná zdatnost byla nerozlučně spojena s výchovou morální a vlasteneckou. Již v roce 1862 vznikla názvoslovná komise, jejímž členem byl i slavný básník, spisovatel a archivář Karel Jaromír Erben. Komise přijala Tyršův návrh českých názvů, platí dodnes a nemá ve světě obdoby.

Dr. Miroslav Tyrš (17. září v Děčíně – 8. srpna 1884 v tyrolském Oetzu)

Patří k hlavním zakladatelům Sokola, stal se tvůrcem tělovýchovné soustavy, vystupoval rovněž jako politik, estetik a historik umění, na Karlově univerzitě získal doktorát z filozofie, později byl jmenován univerzitním profesorem.

Mladý Tyrš vůbec nebyl atlet, ale hubený a slabý chlapec, kterému lékař doporučil léčbu tělocvikem. Tyrš ve cvičení našel hlubší smysl, jaký mělo cvičení zcela jistě ještě v antice. Obdivoval starořecké kalokagathie – harmonický rozvoj těla i ducha, uplatňoval tuto myšlenku v programu Sokola. Prostudoval rozlišné tělovýchovné systémy, sám se stal od roku 1855 cvičitelem v tělovýchovném ústavu. Tyrš prosazoval olympijskou myšlenku už od roku 1869, o čtvrt století dříve než Coubertin. V letech 1859 – 1860 působil jako vychovatel v rodině továrníka Barthelmuse v Novém Jáchymově u Berouna a ve stejné době uzavřel celoživotní přátelství s Jindřichem Fügnerem. V roce 1861 společně založili českoněmecký tělocvičný spolek, který se rozpadl odchodem Němců. V příštím roce již se konala 16. 2. 1862 ustavující valná hromada Sokola. Tyrš se stal náčelníkem, Fügner starostou a hlavně mecenášem. Tyrš vložil do společného díla vzdělání, Fügner peníze a oba horoucí vlastenectví. Když Jindřich Fügner v roce 1865 zemřel, pokračoval v započatém díle M. Tyrš sám. Soustavu sokolského tělocviku popsal v knize Základové tělocviku, v roce 1871 založil časopis Sokol, který s přestávkami vychází dodnes.

V roce 1882 osobně řídil první sokolský slet na Střeleckém ostrově, velel 720 cvičencům z 80 jednot. Pozoruhodné je jeho české tělocvičné názvosloví. Velkou pozornost věnoval výchově cvičitelů i ženskému tělocviku, který si ženy samostatně vedly.

Tragicky zahynul v srpnu 1884 v Tyrolsku, v Oetzu, v horské říčce Aaše se pravděpodobně utopil. Na Olšanských hřbitovech má společný hrob se svým přítelem Jindřichem Fügnerem.

Jindřich Fügner (10. září 1822 v Praze – 15. listopadu 1865 v Praze)

Věnoval se obchodu, stal se odborníkem v pojišťovnictví, hodně cestoval a podnikal. S Tyršem je sblížila kultura, sport a vlastenectví. Stal se prvním starostou Sokola a jeho mecenášem. Jeho zásluhou vznikla první pražská sokolovna v Žitné ulici. Je tvůrcem náplně a symboliky sokolského hnutí. Zaved v Sokole tykání, propagoval demokratické principy a vztahy mezi členy, na jeho návrh se stala červená garibaldiovská košile součástí sokolského kroje. Kroj a prapor navrhoval Josef Mánes. V roce 1859 založil první český stenografický spolek. Zemřel ve 43 letech. Jeho dcera Renata se provdala v roce 1872 za Miroslava Tyrše.

Někdejší viniční dům, později letohrádek, pak renesanční Michnův palác, nakonec sokolský Tyršův dům, stavba, která by mohla sloužit jako učebnice jednotlivých výtvarných slohů, i tato složitá stavba je výrazným příkladem současného života v historickém prostředí. Přestavby probíhaly citlivě už před osmdesáti lety, rekonstrukce a modernizace se uskutečňovala s ohledem na starou architekturu, například arkádová okna tělocvičny, prvky původní klenby. Ale i analytická metoda památkové péče, prezentace starých a původních prvků. Zdánlivě nesourodé detaily vytvářejí harmonický celek.

Podrobněji sokolské hnutí i Michnův palác a vše kolem těchto témat popsala Zlata Kozáková v knize Praha pohyb Sokol, Praha 1998, jakož i PhDr. Zdeněk Bartůněk v časopise Sokol, roč. 2004.